V přírodě — XV.

Matička příroda mi spala,já u ní bděl a moc se trudil;„Matičko, vstávej, už je jaro,pojď mezi nás“ — a já ji zbudil.

Matička promnula si oči,a s ní prohlédli v mladém háji,pak vstala, rozhlédla se v úsměv,a na zemi hned jako v ráji.

A vše se hnulo, pospíchalo,tu bylo řeči, doptávání,vše bylo čisté tak a hladké,jak na slavnost a k uvítání.

Matička chodí, opravuje,tu chce mít květ, tu stráň si zdobí,tu volá ptáky v list a křoví,tu do potůčku písně drobí.

Pak seje modro hor i nebes,pak šumnou zeleň do všech dolů,pak béře ruku mou a praví:„Pojď, hochu, užijme to spolu.“