V přírodě — XVIII.

Tvá ústa sterou písní šumí,jsou mluvou lásky od věků,jež nejkrásněj zní člověku —a přec ti člověk nerozumí.

Na rtech tvých sterý úsměv hrává,kam hledneš, jaro vyskočí,kam dýchneš, srdce poskočí —a přec tě člověk nepoznává.

V tvých ňadrech zlatá zřídla plují,jež matku písní napájí,kdy v dítku svém sní o ráji —a přec tě lidé nemilují.

Ó, těžko víru tomu soudit:po věků dlouhém provodu,mít za vůdkyni přírodu,být člověkem — a přec tak bloudit!