V přírodě — XXI.

Mně zdá se, že jsem jarem byl:s přibledlou hošík kadeří,a růže jsem a světlo sil,v svět láskou dýchal mateří.

A bylo poupat, hudby v něm,co pták, to v modro vyletí,nebe se lesklo, mládla zema radost táhla v zápětí.

I myslím: „Jaká krása to;oseju srdce prohlubeň —když bude k činům rozhřáto,jaká to ducha bude žeň!

To bude nad vše líbezné,co jen kdy vidět na světě:duch v slávě krásy vítěznéa srdce v plném rozkvětě!“

A chodím, kde jen člověk bděl:„Jaro ti v srdce přináším!“Však málokdo z nich srdce měl,a kdo měl — byl radš chladnějším.