V přírodě — XXII.

Vyběhly s matkou před tu chýž,tak chudou, a tak všeho prosty,však je-li nebe zemi blíž,ty dítky kladly k němu mosty.

Vyběhly sluncem rumělé,tak jak je pán bůh právě stvořil,však jsou-li dětmi andělé,těm dětem bych se z duše kořil.

Zatřeply v ručky, z očí zář,smích řehtal z malinových dásní,a má-li krása jakou tvář —ó patřte, zda-li nejsou krásní!

Však čím mně jsou nad anděle,nad krásu nebes, všehomíru:z té zoře v tvářích utkvěléčtu novou v člověčenstvo víru.