Hrbatá

Jak jiné sličné jsou! Já hrozná! Zas jsem zhlídlaten hrb! Ó Bože můj!

V tom hrbu jsou tvá křídla!

Slyš! Jsem tvůj snoubenec! Jdu z ráje! Proč se třeseš?Ty pouzdro mystické na svojich zádech neseš,na zádech neseš svých posvátné vejce hrobu,pod kterým chvěješ se a v těle cítíš mdlobujak pohled člověka, jenž v tomto nedostatkuzří úraz krásy tvé a zdiven stojí v zmatku.Na zemi břemenem je v nebi to tvá sláva.Ty pláčeš, pro nás však taj nový z něho vstává,my víme, co chce Bůh, co všecko v lidstvo skládá,jas hostí nadzemský ta chmurná tvoje záda.Ó bědná bytosti, jíž nevěstka se směje,ó ženo, šklebu plen, dav za níž s křikem spěje,na kterou pro vždycky leh’ upír v smrti době,tvé křivé rameno se otevře v ráz tobě,— by duše mohla ven se tělo otevírá. —Tu z hrbu, s pohrdou na který každý zírá,před nímž se každý chví a zkad se odvracuje,dvě křídla vzepnou se, jež vítr nebes vzduje,dvě křídla nesmírná jak vzduté plachty bílé,a plné bájných hvězd se rozepnou v celé síle.

Ó ženo, poslyš mne! My rajští chodci víme,spí anděl v potvoře, my paprsky tvé zříme.Tak ze snu hrůzy teď, v němž hlava tvá se sklání,ty vstaneš krásnější daleko nad své přání.Ty vzlétneš, závojem ti budou dlouhé vlasyvýš ze snu, ve pláči kde tichnou tvoje hlasy.V nahotě nebeské ty vstaneš s blesknou lícía ženou zůstavši se staneš holubicí,ty hymnu uslyšíš, jak stoupá až k tvé kráseze stínů bezedna, jež láska nazývá se!A lidé naopak mrzáci budou v stádechsvé viny nesoucí jak hrby na svých zádech.Tvé tělo osvítí jas květin, v hrobu lůněse stává jasností a září jejich vůně.Svou růži rozvitou ti všecky hvězdy skytnou,za svoje zrcadlo oblohu vezmeš třpytnou,tu velkou, smutek dnes kde pro tebe se rojí.Ty s křídly zářící na kraji rakve svojíjak pták, jenž chvěje se nad sklonem strži skalných,ty chvít se ucítíš ve vání větrů valnýchsvé tělo, samý jas, prs bílý, čelo ryzí,až v azur hluboký a bezdný tvůj let zmizí!