Jsem z mramoru a stínu…

Jsem z mramoru a stínujak strom kořeny šinuse celý v tmu a noc,pod krovem slouchám tmavýma z dola k hromu pravím:Pst, ztiš svých řevů moc!

Já, básníkem jenž slovu,schodiště ku hřbitovujsem v noci skrze mrak,schodiště tmy, kde v dálnýchspirálách teskně žalnýchstín otvírá svůj zrak.

Z pochodní žhoucích zpupněse stanou svíčky. Stupněmé šetři, kdo jdeš kol;pro kvasu smích a masky,pro nahé nožky láskyty nejsou, tam smí bol.

Před děsnou hloubkou mojíi strašidla se bojí,na skráni mají pot;já z hrobu vyšel z rána,mým cílem je ta brána,kde světlý mih’ se bod.

Plá banket světlem, smíchema panstvo hoří pychemna trůnech krvavých;vše lichotí jim, věří,jich zlatem žena měřívděk nahých údů svých.

Kde klíč je, neptejte se!Jsem schody, kde se třesetrud, okamžik se mih’ —kdos v stíny tichem sterémé stupně přejde šeré,kdos potom sejde z nich.