Napoleon III.

Zlo páše, pije krev a moře slzí pije.Smrt kol a vyhnanství, tu vdova lká a nyje,tam siroty, krb dávno styd;trud kupí, zoufalství a tak tyranův vřavamým veršům, černým psům, cucati denně dávávyhublé prsy Eumenid.

Pretorianův dav, kterými stal se vládce,je s ním. Řím tichý jest a v bázni mluví sladce,on před každým se kreje:kol palác obklíčen, lze přijít k němu stěží,jich u bran tisíc je a sto jest u všech věží,svět třese se — a on se chvěje.

A zděšen, polekán, bled hrůzy ve závrati,své hledá předchůdce, jichž statní clipeatikdys prsy byli záclona;a svědek, dějiny, jdou za ním všady v cvalu,ze stoky vytáhnou mu boha, Karakalu,a ze záchodů Nerona.

V svém bloudí paláci. Ó zde jej všecko chrání.Zde jako Augustu se velekněz mu klaní.Zde každé čelo v prach se kreje,zde celá dýše zem jen úctou svrchovanou. —Však zdrcen slyší on, jak ve oblaku stranouse hrom a blesk mu směje.