Nimrod

A nekonečnosť nechala se strkat jako vrata.Tak minul první den a povoz dále chvátá,a orli stoupají.Tu Nimrod cítil, v tvářejak cosi dýchá mu, to večer vstává v páře,noc tiše otvírá svou hrobku, děsem hrozí.Sní Nimrod, ruce má na kolenách jak bozi,a k eunuchovi dí:— Ty sovo na mé pěsti,co dole děje se, tvář země jaká jesti?

Ten padák otevřel a mluvil tato slova:

Zem žlutě skvrnitá jak kůže pantherovakol prostor obsáhá a v něm se míhá hbitě,a řeky na ní zřím jak stříbrné plát nitě,po vršcích zelených náš proudí stín a běží,na pláni mrtvoly tvých vrahů, králi, ležíjak sžaté obilí jich hora stíhá horua města hořeti kol vidím na obzoru;ó králi, velký jsi, a svět ti neodolá!

— Jsme blíže nebesům? dí Nimrod.

Otrok z dolase dívá na horu řka: Nebe modré svítí!

A orli stoupají.Za křídly jejich řítíse prostor ohromný, bez centra dál se valív stín, v kterém planety jen drobné jiskry plály,se hrouží tento vůz se svými taji všemi.Když eunuch hlad měl, jed’ a pil, kdy žíznil. Němýnaň Nimrod díval se, jak černoch hltá chleba,jak propichuje měch a pije, když to třeba;on lovec pekelný, jenž s Bohem v boj šel, v línémsnu trval zhrdaje kukuřicí i vínem,on jed’, pil pýchu svou vtom domnění jsa blažen,že orly ku hvězdám je v troskách archy tažen.

Tak oba mlčeli bez pohnutí a slova,až týden minul, král se eunucha ptal znova:

— Hleď, zem jak vypadá?

A černoch děl: To šerápod námi v propasti je obrovitá sfera,je bledá, páry jen jsou nad ní, v jejich sítise kmitnou roviny a velké řeky svítí.

A nebe? Nimrod děl.

Zaim: Nebe, králi spurný,je modré posavad.

Vál v stíny vítr chmurný,a orli stoupají.A Nimrod čeká stále.Za měsíc k otroku pak praví nenadále:Zas padák otevři a rci, čím jesti země?A odpovídá Zaim, hlas jeho chví se temně:Zem zrnko prosa je a malým, černým bodem.Tu Nimrod zajásal:

— Jdem’ k cíli rychlým svodem,ted pohled na nebe, to jistě blíže kyne!Zaim padák nazvedl a děl: To v dálku vinese modré jako dřív.

A vítr smutný hýkal.Dál orli stoupají.Král v čekání se zvykal,bez dechu seděl tu a tři měsíce čekal,pak zahřměl: Bídný pse, který jsi ženy lekal,jdi podívat se zas, co asi země dělá?

A černoch odvětil: Ta zmizela nám zcela,ó králi, v hlubině nic nelze rozeznati,

A Nimrod na to di: Mne sotva hrůza schvátí,co země ztracená? Jen k nebi když jdem’ dále,tam padák otevři!

Zaim: To je modré stále.

Dul vítr pod nimi.

Chřtán obraceje lačnýhýk’ orel: Já mám hlad, ó hrozný muži mračný!A Nimrod eunucha jim hodil ku pospasu,a orli stoupali.

A v prostoru a časuruch nebyl života, loď jela, král se vztekala v stínu utajen ten hrozný obr čekalrok celý, sleduje, jak orli křídly tlukou,měsíce počítal na prstech svojich rukou.

A chmurný satrap, ten, když rok se sklonil k cíli,juž sluhy nemaje sám nad padák se chýlí,a slunce plná zář mu v oči šlehne, bolemse zachví, nebe zří a to je modré kolem.

Tu v ruce svojí luk ten velký člověk děsnýven vyšel opustiv své klece prostor těsnýse vztýčil k obloze a vykřik’: Juž jsem přišel!A v prázno naslouchal, zda odpověd by slyšel,pak skřížil ruce své a k nebi zvedl čelo,jež klidné zůstalo a nic se nesvraštělo,šíp z toulce vyňal ven, jej vložil do tetivy,co orlů z dola zrak jej stíhal úzkostlivýa nazvedl svůj luk a proti nebi čelil;bouř zněla z tetivy, když strunu spustiv střelil,a jako hbitý blesk, co oči přivřeš, zmizí,šíp znikl ve mžiku v záhybech mlžné řízy.A země slyšela pak dlouhé, děsné hřmění.

Za měsíc pastýř kmet, jenž bloudil v zamyšlenina pláni, zavražděn kde Kainem kdys byl Abel,kde v dálce mračí se příšerným čelem Babel,zřel padat s oblohy, která se celá stměla,zjev děsný, podobu jenž měl jak Archanděla,to mrtvý Nimrod byl.

Na pláni ležel, čelemobrácen k obloze a hlava v sklonu smělém,jíž nezkrušilo nic, ta stále zřela vzhůru,šíp ležel u něho, jejž vyslal do azuru,pad zpátky za ním v sled a kapka krve mnohána hrotu chvěla se. —

Což poranil přec Boha?