Cid a hrom

Když v generalif vstoupil rek proslavený Cid,šel přímo za svým cílem, jen jeho meč se kmita děsný kalif Ogrul, jenž nenáviděn všemi,se skácel mrtvý na zem. S černými zornicemi,a s pěstí z bronzu, srdcem, v němž jarý oheň plál,a s duší ctnou Cid čacký kalifa v hlavu ťal,z paláce vyšel potom se zadumaným čelem;tu před tím vrahem, který byl rovněž spasitelem,jak před zázrakem každý se chvěl a odstupoval.Tu objevil se Mehmet, kmet, který redigovalzáhadné komentáře svatého Alkoranua v noci který zvedal zrak po Aldebaranu,jak zvyk pozdravil Cida a pravil v mžiku tom„Kdos tebe potkal, Cide?“Cid pravil: „Ano, hrom!“

— Já vím to, já jej viděl, dí doktor na to v spěchu,já mluvil s ním, když vstoup’ jsem na minaretu střechuku modlitbě, tu skloněn hrom do ucha mi pravil:Bol lidu probudil mne, bych tyrana jej zbavil,na zlého vladaře jsem s nebe stoupit chtěl.V tom vidím, že jde Cid sem a tak jsem odešel.