Zpěv II.

Pak přišel poustevník.Ke sluji kráčel v tichu,stár, chvěl se, v ruce kříž a provaz na svém břichu,vstoup, bohatýra zřel, tříšť kostí; jak se díval,lev probudil se v tom a pokojně si zíval.Pak oči otevřel a cítil jakýs dech,pak mnicha kutnu zřel a provaz na bedrecha černou kapuci, v které byl člověk skryt.I počal zívati, jen zubů cenil třpyt,pak povstal vznešený řka, jak když skřípne brána:„Co chceš tu?“— „Krále chci.“— „Jakého?“— „Prince, pána!“„To dítě? Králem jej vy lidé nazýváte?“Poustevník úctu vzdal. „Co proti králi máte?Proč vzal jste dítě to?“„Já nudou jsem se trávil,by za dnů deštivých byl druh můj a mne bavil!“— „Vrať dítě!“— „Nevrátím!“— „Což chceš je sežrat snad?Co počíti chceš s ním?“— „Náhodou nemám hlad.“— „Na otce mysli jen, žal, jímž jej zahrneš.“— „Mně lvici, matku mou, zabili lidé též!“— „Však otec pán jest, král, jak ty jsi!“— „Ne tak zcela,když mluví, člověk jest, — já lev, krajina celáví o tom, slyšíc mne.“— „On syna ztratí věru!“— „To možná, ale král má ještě mladší dceru.“— „To málo pro krále.“— „Mou tady rodinouje pouze skála ta s tou hvozdů hlubinoua blesk, jenž náhodou se nad mou hlavou kmitne,mně stačí —“— „Srdce tvé tak nebuď bezsoucitné,buď dobrý, milostiv, to velkost je, vrať děcko!“ —— „Já neznám milosti, mně smutkem je zde všecko.“— „Chceš nebe? Úpis dám ti v ráj, jen po něm sáhni,sám Bůh ti otevře…“— „Hlupáčku, starý, táhni!“A poustevník táh’ pryč.