Zpěv IV.

Po sklepích rozptýlil se poděšený lid.Ni muže na valech a na ulicích zřít,a brány do kořán po celém městě stály,neb tyto šelmy jsou jak bozi, děs je halía divná příšernost, že každý prchne spíše.Jak chmurná hradiště jsou valné jejich skrýšea skoro rouhavé a hloupé zdá se býti,když na potulkách jsou, jim cestu zastaviti.K paláci, s kopulí jenž zlatou k nebi čněl,lev krokem pomalým a zamyšlený šel,šíp mnohý v srsti se mu od včerejška třese,tak rány toporů též kůra dobře snese,však strom nezajde tím. Tak zamyšlen a němýni střelce neviděl, dál kráčel ulicemi,lid za okny se třás’, jej nechal jít, kam chtěl,lev kráčel pokojně a v tlamě svojí mělprincátko omdlelé. — Ó děsné, chmurné ráno!Je také princátko člověkem malým? Ano!Ve tmách kdes po tichu štkal nad ním soucit svatý,a mezi zuby lva, jenž kráčel chundelatý,bled hošík visel mu ve tlamě z každé strany,byl omdlel, posavád na těle neměl rány.Tak s tlamou zacpanou lev musil dál se bráti,a to jej hlodalo, že nemoh’ z hloubi řváti,to šelmě nudou jest. Klid jeho děsný byl,že v očích plameny mu větší rozsvítil.A nikde ve oknech, ve dveřích ani luku,snad každý myslil si, že nejistou má ruku,jež míříc na šelmu ne dosti ostražitěby chybila se lva a mohla zabít dítě.

*

Jak slíbil přes prostor, lev městem kráčel dál,neb jako žalářem on městem probíhal;šel přímo k paláci, děs lidský nechtěl zřít,jen hledal někoho, jejž možno oslovit;i brána do kořán jak třtina větrem hnánase chvěla. — Ticho kol, ni sluhy tu, ni pána.

*

Pro syna v zármutku ač byl pak rovněž král,žít chtěl jak ostatní a skryl se, neb se bál,a myslil, nutný jest ku poddaných svých štěstí.Nechť šelma divoká, upřímná také jesti,a nemá ráda strach; lev zahanben se cítil,tím, že tak velký jest, kde člověk v prach se řítil,řek’ v noci, duší lvů je noc, „já sním to dítě,neb otec bídák jest!“ Nádvoří prošel hbitěpak bloudil chodbami a pod zlatými stropyzřel trůn, však prázdný byl, po nikom nikde stopy,zřel jizby v zelené a v žluté barvě plálya v nachu, židle však ty ve všech prázdné stály,ze sálu do sálu vše bylo skvostů plné.Lev hledal ku žrádlu si místo pohodlné,neb hlad měl. Najednou lev zastavil se rovněv své cestě.U parku, jenž v květu, ve alkovnětvor útlý, maličký v peřinách ležel hebce,bylť ve všech útěku opuštěn ve kolébce,byl ukolébán snem a slunce ve záplavě,jež loubím kmitalo teď probudil se právě.To malá dceruška, to krále druhé dítě,zde nahá ležela a začla okamžitěsi v tichu zpívati, jak u dětí zvyk bývá,neb když vše zmlkne kol, dál dítě ještě zpívá.

Ten hlásek čarovný, svěžejší než jest lyra,ten ret, jenž s úsměvem se pouze otevírá,ten anděl v peřinkách a v hračkách snící tiše,jak v hnízdě pro ptáka, v jesličkách pro Ježíše,ty modré oči dvě tak jasem rajským vlahé,ten krček, nožka ta, to bříško — všecko nahé,ta výheň bělosti, v níž nenašel bys chmuru,ten paprsk v podjaří, ten úsměv na azuru,ta nebes lilie na šeré zemi zkvetlá,to dítě zářilo víc nežli zora světlá:to všecko viděl lev, to kouzlo, něhu, jasjak vstoupil v alkovnu, kde každý trám se třás’.Nad stůl, jenž hraček pln, do pestrého jich davulev vztýčil pojednou příšernou svoji hlavu,leb děsné potvory a přísnou hlavu krále,tím hroznější že lup svůj držel v tlamě stále.Tu dítě vykřiklo: „Můj bratře, bratře milý!“se vzpjalo v postýlce, trs růží v světle bílý,jež v zlato tkalo ji a teplým svitem hřálo,na obra pralesů se klidně zadívalo;i Tyfon, Briareus by couvli v pohled ten.Kdož ví v těch hlavičkách co děje se to jen?Nad kraj své postýlky tu vztyčila se bíláa růžným prstíkem té šelmě pohrozila.A tu do kolébky v hedvábu krajek sítělev hocha položil k ní vedle ostražitě,jak matka sklání se, tak měkce složil jej,řka: „Zde máš bratříčka, na, jen se nehněvej!“