Hlavy serailu — II

Ó Serail!… Dnešní noc jak plesá a v ples vábí,při zvuku bubínku, v kobercích, po hedvábísultánky tančí dnes posvátných dlažin polem,jeť serail jako král, jenž vyjde v zlatohlavu,tak dětem proroka svou ukazuje slávu,šest tisíc hlav jej zdobí kolem.

Zrak zhaslý, sinalý, vlas černý, rozježený,ty hlavy trčely v cimbuří zaraženynad snivou terasou, kde v růžích jasmín vonný;jak přítel truchlivý, jenž těší, luna vzplála,ta hvězda umrlých, bledostí sladkou hrálav tu bledost krvavou, jíž vzplály ony.

Nad branou serailu, tou hlavní, jež ční k nebi,nad oknem východním tři z všech visely lebi,je černou perutí bil havran ve své zlobě;ty hlavy hlásaly své smrti okamžení,ta jedna v útoku, ta druhá při modlení,ta třetí až v svém hrobě.

Dí zvěst, jak nehnuté co ony, stráže bdělyv svých posách nehybných jakoby zkameněly,ty hlavy mluviti že začly náhle, děsemže zněly hlasy jich, jak zpěvy, jež se zdají,jak šepty na březích, vln, které usínají,jak vítr, jenž usíná lesem.