Krásné ženy

Jim píšem sonety, jež projdou časem,jim ruku líbáme, již dát nám ráčí,a s nimi v kostel, s nimi se v les kráčía vzdychá se nad líčkem jich a vlasem.

Ples, jejich triumf, sál, jim sotva stačía v jejich žert a smích lze slyšet s žasemco hoboje a fletny k tanci pláčí,jak štěbetají nejněžnějším hlasem:

„Vše síla jest a k čemu chudým chleba?Je válka svatá s špalkem kata, třebaje vězení víc o školy míň péčí;

jak Paříž hne se, ven se všemi děly!“Ty holubičky vedou také řeči,že kosti mrtvých by se nad tím chvěly!