Mé dvě dcery

V sousvětlí večera, jenž k zemi klesá snící,ta rovna labuti, ta druhá holubicia krásné obě dvě a v plné mládí zdobě,si starší ku mladší usedly sestry oběna prahu zahrady a nad jich mladou hlavoutrs karafiatův se změtí stvolů hravouve váze z mramoru se trásl větru dechem,tu stanul bez hnutí, k nim tu se klonil spěchema ve stínu se třás’ a na kraj vázy skanul,jak chumáč motýlů by v úžasu zde stanul.