Nač myslili dva jezdci v lese

Jak černá byla noc a kterak les byl tmavý!Mě Herman po boku jel zrovna jak stín mhavý,trysk našich koní hřměl, kam Bůh sám chtěl,kol mračna hnala se jak mramorové lomy,a hvězdy lítaly skrz větve mezi stromyjak roj ohnivých včel.

Já pln jsem lítosti a utrpením zlomen,duch slabý Hermanův jest skepsí prázdnou zhromen,já pln jsem lítosti. Ó spěte, lásky mé!A jak jsme pustinou dál v trysku uháněli,děl druh: O hrobech sním, které se otevřely!a já děl: Na hroby já myslím zamčené!

On hledí do předu, zpět obracím se v stínua koně cválali dál tryskem přes mýtinu,zvon z dálky, po větru, zněl zvukem stlumeným,On děl: Já o těch sním, jež trudný život znavil,kdo žijí, zápasí. — A já mu na to pravil:O těch, jichž není více, sním.

Fontány zpívaly. Co fontány jen pěly?A duby šeptaly. Čím šepty jejich zněly?jak staří soudruzi, kde kol se pohnuly.Děl přítel: Žijící tak málo v říš tu vkročí,víc očí pláče tu a víc tu slzí očía Běda! já jsem děl, však jiné usnuly!

A Herman začal zas. Je velkou bědou žití.Víc mrtví netrpí. Jsou šťastní a já kvítíjich hrobů závidím, kam listí své hvozd střás’,neb noc ta hladí je hvězd sladkých září z vejšía nebe svítící jich duše ukonejšív jich hrobech v jeden ráz!

A já děl: Umlkni! Nad taji chvěj se všemi!Ti mrtví pod námi hluboko leží v zemi,ti mrtví, srdce jsou, ti drazí v mládí dnech,to svatý anděl tvůj, to otec, tvoje máti,svým hořkým sarkasmem je nemať, nech je spáti,vždyť musí slyšeti náš hovor jako v snech!