Na kytaru

Pěl Gastibelza, ten muž s karabinou,a k tomu hrál:„Aj, zda-li před lety s doňou Sabinouse kdo tu znal?V rej, nebo již se Falú v soumrak noří,ať zpíváte! —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate! —

Nu, Sabinu snad, seňoru mou sladkou,znal některý?Jí stará Maugrabina byla matkouz Antaquery;ve vřesku sovy z věže, jež se boří,ji poznáte —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

V rej, kdožby darů, které člověk dává,užít se bál?Kdo viděl zrak i její ústa smavá,zamyšlen stál; —Snad kmetu s děckem, hlad je oba moří,sou podáte! —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Vděk královny by zatemnila zcelata spanilost,v živůtku černém v Toledě když spělapřes starý most,z dob Karla růženec šperk hrudi tvořívýš vypjaté. —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Tu král, když za ní pohlíželi páni,k bratrovci řek’:za pohled jeden, za vlas, za usmání,za polibek,dám Peru, Infante, Španělsko k mořipřebohaté! —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Zda opravdu jsem miloval tu dámu,již nevím dnes,však vím, za pohled její beze klamu,já bídný pes,ať deset let mne v bagnu pouto mořív kruh sepjaté —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Byl letní den, kol viděl’s všecko pláti,se smát a hrát,se sestrou v lázeň šla, se vykoupati,tu plné vnadjsem lýtko viděl, jak je do vln noří,tak kulaté —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Když jsem ji viděl — pastýř v onom času,kam sáhá kraj —tu mnil jsem, že zřím Kleopatry krásu,o níž jde báj,že chytla Caesara své krásy zořív jho proklaté! —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

V rej vesničané! Stoupá z noci klínatma nad horou…vděk holubičí prodala Sabinai lásku svou:»Za prsten zlatý, Saldagno komoří,mne zlíbáte!« —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Na lávku sednu, mějte soucit s kmetemach, jsem již mdlým…Nuž tedy, ano — prchla za hrabětem,kam — což to vím?do Cerdagny, kde cesta záhyb tvořído hornaté —Ten vítr, který vane od pohoří,mne pomate!

Já viděl, chýž mou opustila v spěchu,to konec již…kam v dlouhé chvíli mám jít pro útěchu,mám hnus a tíž!Teď, tulák, duší bloudím po pomoří,ve pochvě nůž, —Ten vítr, který vane od pohoří,mne zmátl juž!“