Oheň nebes — VI

Jak velké předhoří vztýčené nad změť vln,jak spousta věží, zdí tak v směsi stínů plnse chmurný, pustý Babel stmívá.Ten lidstva nicoty je svědek zázračnýa v svitu měsíce hor čtyř vrch oblačnýsvým velkým stínem skrývá.

K dnu hlubin hloubí se ta stavba zřícená.Pod stropy vřava mu orkanů vězněnázní, kvílí smutnou hudbou věčnou;kdys kolem hlomozil a hlučel lidský rod,nad zeměkoulí měl kdys Babel vzpnout svůj hrotspiralou svojí nekonečnou.

Ty schody stoupati měly až k zenitu.I z hor ty nejvyšší k jich boků granitujen dlaždici dát jednu měly;tu vrchol na vrchol měl týčit se a vznést,a očím zdiveným se ztrácet v moři hvězdnad hlavou pyramid v mrak ztmělý!

Tu hroznýš beztvárný, krokodil zelený,jak ještěr smykl se přes valů kamenydo štěrbin zdi, jež holá,a jako olbřími v svých valných obrysechtu palmy košaté se chvěly v starých zdech,trav chumly zdály se být zdola.

V zdí těchto otvory tlum slonů zamíří,les celý mohutní pod těmi pilíři,jež dlouhým množily se polem,a orlů zrzavých i supů olbřímíchrej vířil v den i noc u bran těch ztemnělýchjak nesmírného úlu kolem

„Mám dílo dokonat?“ Mrak rozhněván se ptal.„Jdi!“ — „Ano, pane, jdu, kam odnášíš mne v dál!“