Oheň nebes — VII

Zde vizte města dvě, neznámá města cizí,jak patro nad patro až v oblacích kdes mizí,pod mrakem jeví se, spí v mlze noční tišejich bozi, lidé jich, jich vozy, chrámy v pýše.Jak sestry ulehly si v jeden ve úval,stín halil věže jich, svit luny kol nich plál.Dál oko rozezná, jak hlouběj v chaos vstoupí,sta schodů, pilířů a mostů valné sloupy,hlavice zející a v sloupů zmatku tomřad slonů z granitu nesoucích velký dóm,vzpřímené kolossy, jež vidí v posách různýchse plazit, netvory z objetí vzešlé hrůzných,visuté zahrady, kde květy v arkádách,hle černé kmeny se shlížejí v kaskádácha chrámy v nádherných kde mříženích se týčí,sto bajných idolů z jaspisu s hlavou býčí,kde z kusu jednoho strop kryje sály valné,kde, aniž zvedly by své hlavy kolosálné,bdí v kruhu na sebe patříce modly z kovu,na kolenách svou dlaň, však nehlásí se k slovu.Ty valy, terasy, paláce v cihel moři,zkad tvary neznámé se každou chvílí noří,ty mosty, oblouky, ty věže, vodojemy,jež oko poděsí svých spiral stíny všemi,zřel’s k nebi stoupati s valnými jejich stínyjak bájné předhoří se vznášet ze hlubiny!To věru děsná změť je tmy kol rozloženéa nad vším horizont se ohvězděný klene,valného předhoří pod klenbou tisícerouplá hvězdným promykem tak jako krajkou šerou.

Ó města pekelná v svých chtíčích šílící,kde každý rodí mžik rozkoší směsici,kde každou pod střechou taj nečistý se choulí,svět poskvrnila jste, dvojité rovna bouli!

A tiše spalo vše. Na čelech obou městsem tam se míhalo pár světel krajem cest,to lampy rozkoše, jež v tom co vzplály, mřely,žár z kvasů posledních v ulicích osamělý,zdí velká nároží měsícem ozářenádo stínu vryla se neb vodou odraženase chvěla; slyšel jsi, jak vzdálenými echyse dusí polibky a míchají se vzdechy,jak města sesterská dne žárem zmdlená celáse v lásky společné objetí s šeptem schvěla,jak vítr zdouvaje vrch svěží sykomory,tíh vonný v Sodomu zvěst nesa od Gomorrhy.

A černý jak spěl mrak nad hřebeny těch měst,tu s výše křikl hlas, řka k němu: „Zde to jest!“