Oheň nebes — X

Žár bez soucitu byl. Ni jeden odsouzenectěch hradeb hořících opustit nemoh’ věnec,ač vztahovali ruce napořád,již objímali se v posledním „s bohem dání“,se ptali, ký to Bůh tu sopku v ohně plánív jich města spustil snad?

Vzdor ohni božskému, vzdor ohni pozemskémustřech mramorových řad tu vyvzdoroval všemu:pád na zbujníka vždycky čeká.Své bohy vzývali, však oheň, který kárá,ty bohy zničil též, jichž očí sfinga staráv ráz v ručeji slz lávou stéká.

Tak všecko zaniká v tom víru. Hrozná vřava!Tu člověk s městem svým, tam brázda a v ní tráva,Bůh zžeh’ vše ve plameni;nic pouhé zbylo jen ze zkrušeného lidu.A vítr neznámý, jenž v noci neměl klidu,tvar horstva přes noc změní.