Prokletí

Ať bloudí bez klidu již schýlen v zem, ač mlád,na poušti bez konce, kde začne slunce plát,jak na obzor se vznese,ať prchá nocí dál štván jako černý vrah,ať, kam se obrátí, za sebou slyší v tmáchkrok cizí, ať se třese!

Po hladkých ledovcích jak ostří širočinyať klouže, padá hloub a padá ve skal klíny,se nehty chytá o jich štít,ať za jiného jat, živ do kola je vpletenať řve: „Jsem nevinen!“ pak celý krví zhnětenon budiž na kříž vbit!

Ať prostovlasý tam a s modrým visí rtem,ať lysou kostru, smrt zří s šklebným úsměvem,jak stále blíže k němu leze,ať jeho mrtvola dál žije, trpí zas,ať cítí smrti hlod a rvaní v každý čas,kdy její zub se po něm sveze!

Ať nežije pak víc a není ani duší,ať nahé tělo mu žár slunce — žhne a suší,ať déšť jej omývá!Ať probudí se zas noc každou v mlhy kouři,ať slintá nadarmo, pod spáry ptáků v bouřise hrůzou zachvívá!