Stará píseň z mladých časů

O Rose nesnil jsem tu chvíli,ač s Rosou šel jsem v lesní tiš,o všeličems my hovořili,však o čem věru, nevím již.

Jak mramor byl jsem, beze vznětua roztržitě šel jsem dál,o stromech mluvil jsem a květu.Zrak její: Co dál? ptát se zdál.

Ve trávě hrály perly rosy,keř skýtal stín svůj veliký,já šel a poslouchal pět kosya Rosa opět slavíky.

Já šestnáct let byl, omrzelýa ona dvacet, v očích jas;slavíci Rosy krásu pěli,mně vysmíval se kosů hlas.

Tu vztýčila se Rosa, zvedlasvou krásnou páž se chvějícípo zralém plodu, který shledla —já nezřel rámě zářící.

Zdroj po mechu tu běžel svěží,v samotu jeho šum a smích,příroda v lásce kolem ležídřímajíc v lesích hlubokých.

Šat zvedla Rosa nad punčošku,střevíčky sňala, s klidem všímvhroužila do vln jasných nožku —já nožky sobě nepovším’.

Já nevěděl jsem, co jí řícia za ní musil v hvozd se brát,ji slyšel časem vzdychající,ji zřel se časem usmívat.

Já viděl, jak se krásou skvělatěch opouštěje hvozdů chlad.— Nu, nemyslem víc na to, děla. —Já myslím na to posavad.