Své plachty, lodníci…

Své plachty, lodníci, vy někdy rozvinete,dnes třeba veselí, však častěj zasmušilí,a při mdlém svitu hvězd svou cestou pohlédnetena přístav, břeh neb tes, kam loď se větrem schýlí.

Vy závistníci soch podstavce rozhlodáte,pět ptáci budete, vy větve v zeleň hnáti,vy brány spadnete, jež břečtan za háv máte,a zvony, na váš hlas vsi budou žít i spáti!

Měníce povahu dle různých lidí mravujak bludné pochodně vy chodci pospíšíte;a v dumách budete dál kráčet skrze vřavua časem nad hroby se leckdy zamyslíte!

Vy duby vzrostete ve hloubi lesních mýtinve dálkách mlhavých, při jasném podvečeru,vy vrby schylte se, u vlhavých sítinse zhlížet budete ve močale a v šeru.

Cítíce křídla růst, se hnízda zatřesete!cítíce osení, se brázdy rozvlníte,své jiskry, krvavé pochodně, rozvrhnete,jež jak duch zmámeny zavíří v chůzi hbité.

Vy hromy budete jak moře hlásat Boha,vy zdroje živit svět, jejž květen povyzlatí,stín chmurný člověka zachytí vlna mnohá,a člověk jako proud se budou dále bráti!

Věc, člověk, předmět, duch svou drahou půjde dáleza cílem, zákonem neb vášně svojí svodem,ku dílu chmurnému svůj kámen přidá stále,jež staví stvoření zde s celým lidským rodem.

Však duch můj jedině se s otcem světa snoubí,jenž dává v žízni nám, ať v stínu nebo jasu,své nebe, ohromnou tu urnu, z jejíž hloubiklid možná čerpati a úkoj v každém času.