V tu chvíli, kdy se slunce skrývá…

V tu chvíli, kdy se slunce skrývá,kdy večer v lesích bloudím sám,v snech duše snící, sama, divá,se zděšen vzdávám lesním tmám;

Kdy u dubu se v snění hřížím,knih nechám, jež jsem stokrát čet’,přes nohu druhou nohu skřížím,víc neslyším, jen hledím v před;

Vy díte: Sní! Co mu to nedá?Ach, ano sním a vidím stín,v němž hvězda ideal se zvedáa kol mne vstává ze hlubin.

Tím v tělo noci, jež vše mařízářící světlo přede mnou,zřím, blížiti se k mojí tvářitak mnohou bytost tajemnou!

Já vidím zjevy z říše bájí,to hlasy, tvary, vzdechy jsou,svět, v kterém naděje se tají,jejž nazýváme vzpomínkou!

Já ve tmavý se prostor řítím,jenž otvírá se smyslům mým,já pronikati tmou se cítím,já otce svého, matku zřím!

já anděla zřím, let’ kol spěchem,to’s ty, má dcero, uhaslá,já nevím, jakým cizím dechemse duše sladce zahřála!

To tím, ať hvozd se kolem klene,ať klidný strop, ať jas, ať mrak,že stíny mrtvých neviděnésvůj na mne upírají zrak!