Veni, vidi, vixi

Já věru dosti žil, v svých ježto bolestechjda, rámě nenajdu, mně ku pomoci spěti,když sotva dovedu, se usmáti hrám dětía potěšiti se ve květných záhonech;

když mohu na jaře, kdy přírodě Bůh strojíkvas lásky, státi sám a bez radosti snu,když v chvíli žijí tu, kdy člověk prchá dnua cítí smutek jen, jenž ze všeho se rojí;

když jasnou naději jsem duše pohrobil;když v tomto počasu, kde voní všecky růže,má dcero, tobě blíž chci v stín se stulit úže,když srdce mrtvé jest — já věru dosti žil!

Co moh’ jsem na zemi, já dostál jistě všemu.Má brázda? — Tady jest! Mé snopy? — Tady jsou!já dojatější víc a s tváří usměvnoužil vzpřímen, nakloněn jen trochu k taje lemu.

Já dělal, co jsem zmoh’, já sloužil, kmet se stal,já viděl, strasti mé jak smáli se, ó hrůzo!jak záští předmětem se stala’s, moje muso,neb mnoho trpěl jsem a mnoho pracoval!

V tom bahnu pozemském, kde vzletem každý klesl,bez nářku krvácel jsem, padal v útoky,bled, dumný, vysílen, lidskými otroky,řetězu věčného já článek svůj jsem nesl.

Teď pouze na polo můj zrak se k světlu snul,já neobrátím se, když slyším jméno svoje,jsem plný úžasu a nudy, plný boje,jak ten, kdo ráno vstal, noc celou neusnul.

V mé hnout se lenosti, je pro mne velká svízel,co zlobě, závisti dnes ještě říci mám?Ó Pane, otevři mi brány nočním tmám,zkad abych odešel a pro vždy odtud zmizel!