Ztracená bitva

Na nejvyšší hory krajestoupá a se opírajeo svůj oštěp, vidětimusí útěk vojska svéhoa sametu strhanéhose stanu cár viseti!

„Allah! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?Za jízdu, vzteklou v boj, kdo dá mi náhradu?Kdo vrátí mi můj stan, můj tábor zářící,jenž v noci ohňů vzplál tisíci, že bys řek’:to nebe spustilo na chmurný pahoreksvé všecky hvězdy sršící?

Kdo beje vrátí mi s vlající kožešinou,timarioty mé, druž rvavou, nehostinnou,kdo pestré khany mé, mé spahy, hnědolícíkdo moje Araby, od Pyramid se hnali,a děsu mladého rolníka již se smáli,své hřebce ženouce zrající kukuřicí?

Ty oře štíhlých noh a zraků ohnivých,již hřměly stádo jak kobylek vířivých,já více neuzřím přes brázdy ve skoku,jich šiky — nadarmo jsou zmaru obětí, —hřmít jako oblaka a blesky sršetina vojsko v útoku!

V krvi jich čabraky, jsou mrtví tito věrní,hle, v černých skvrnách krev hřbet špiní jim a černí,o bok jich ostruhy bys věru otlouk’ záhy,než znovu zbudil bys krok jejich v ryčné cvaly,a mrtví páni jich spí vedle jako spaliv zastávkách poledních v jich stínu vedle dráhy.

Allah! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?Po celém bojišti se tříští v neladujak zlato, na dlažbu jež mrhač rozházel;ach, koně, jezdci jich, s Araby, Tataryjich trysk, jich turbany, zástěry, fanfáry…vše jak by bylo snem — ó žel!

Mí statní vojáci! Mých hřebců druži němá!Zvuk nemá jejich hlas, jich noha křídla nemá,vše zapomněli již, meč, udidla, jež škrtí,těl stohy údolí je kolem plno celé,pro věru dlouhý čas to údolí je ztmělé,dnes večer krve dech a zítra již dech smrti!

To byla armáda! Stín její to je dnes!A dobře bili se, od rána nežli kles’ku zemi večer mdlý, muž proti muži stál,teď noci rubáše se kladou v obzory,kdo rek, ten hotov jest — spí mrtvých táborya krkavců kvas započal!

Své týčí zobáky již v svém hustém, černém peří,sem z lysých předhoří se slétli z lesů šeřia stohy mrtvol těch jsou záhy jimi zdrány.Ta mocná armáda! Tak včera velká, běda!Ta mocná armáda se v odboj nepozvedá,dnes orla nezplaší a nezažene vrány!

Ó kéž bych nesmrtnou svou armádu zas měl!Já světy celičké bych dobýti s ní chtěl,nad králi nepřátel by vládla veliká!Má sestra byla by, choť, žena lahodnáCo počne si však Smrt žárlivá, neplodnás mrtvými tolika?

Že nepadl jsem já, že nesmýká se v prachumůj turban zelený i s hlavou v krve nachu!Já včera mocný byl! Tři spahi na mém prahubez hnutí sedíce v svém hávu pruhovanémpřed zlatým stanem mým týčili před svým pánemtři koňské ohony, urvané hřebcům vrahů.

Když jel jsem okolo, sto tlouklo tamborův své bubny, čtyřicet pak agů bez vzdoruse třáslo v domech svých, když obočím jsem chvěl,na místo hmoždířů spících v svém kadlubujá u čtyřkolých děl, sršících záhubu,anglické dělostřelce měl.

Já včera města měl a vinice a hrady,a Řekyň tisíce, žid dobře znal jich vnady,a velké haremy a velké arsenály,dnes ožebračen, zdrán, jsem bídný, smutný psanec,nic nezbylo mi víc, z své říše prchám, štvanec,z mých hradů cimbuří mi poslední věž vzali.

Vezír tří ohonů já v středu závratiza hory modravé, za obzor prchatiteď musím, žebraje, zrak skláním v úzkostech,jak zloděj, který v tmách vyplašen dá se v chvat,zří v stromech u cesty jen šibenice státjej chytající ze stran všech!“

Tak Rešid naříkal po porážce své, ztmělýbyl večer, tisíc jen my Řeků mrtvých měli,on ale prchal sám; v té zkrvácené nivě,co z krve otíral svou damascenku v trávě,dva koně tepali zem před ním nedočkavěa prázdné střemeny v bok zvonily jim snivě.