Jde básník do polí

Jde básník do polí, jde v úvaly a hájea všemu naslouchá, sám v sobě lýru maje,a všecky květiny, vše květy, jak jej zhlednou,před jejichž barvami rubínů nachy zblednou,jež svojí pestrostí zahanbí ohon pávů,jenž zlato květů svých neb azur kryjí v trávu,by přivítaly jej, svůj kalich uklanějí,tu cudně kloní se, tam koketně se smějía zcela koketně jak sluší kráskám v taji:„Hle, miláček náš jde,“ na vzájem šepotají.A stromy hluboké žijící v lesa hloubi,v nichž zář a stínů hra se v zmatek hlasů snoubí,tu staré olšiny a buky, lípy, jívya vrba vrasčitá, dub ctihodný a snivý,jilm s černou haluzí, jejž šedivý mech tíží,jak derviši se hnou, když Mufti k nim se blíží,jej zdraví hluboce a uklánějí k zemisvé hlavy listnaté, vous z břečťanu, a němyna čele jeho zří jas myšlenky a dumy.„On snílek náš, to on,“ si tiše spolu šumí.