Píseň (Hugo 1)

Když každý něco dáváněkomu v dar,svou hudbu neb svou vůninebo svůj žár;

Když všecko stále dává,co jenom vím,svá trní neb svou růžimiláčkům svým;

Když šumění dá sladkémáj stromům všem,a zapomnění krátkénoc starostem;

Když ptáka vánek dávána vonnou snět,a zora trošku rosyv sněženky květ;

Když, by tam odpočinul,an kolem tek’proud chmúrný břehům dávásvůj polibek:

Nad tebou skloněn nyníjá tobě dám,to všecko nejkrásnější,co v sobě mám.

Ó myšlenku mou přijmivždy ve dumách,jež jako rosa k tobějde ve slzách.

Mé sliby nepočetnémůj každý vzdech,zář přijmi nebo stínydnů mojich všech!

Mé divé opojeníčisté jak sníh,i všecko lichocenívšech písní mých.

Mou duši, bez závojejež lítá, pták,a jiné hvězdy nemájenom tvůj zrak.

Mou píseň, kterou v sněníkolébá čas,jež s tebou, když ty pláčeš,lká zas a zas!

Ó přijmi, kráso moje,ty dcero hvězd,mé srdce, které tobějen láskou jest!