Práce zajatých

Bůh pravil ke králi: Jsem Bůh tvůj, chrám chci míti!Kde hvězda v azuru jej pozorujíc svítí,Bůh takto hovořil; kněz aspoň prý jej slyšel.A král se vzchopil hned a ku zajatcům vyšelřka: „Je tu někdo z vás, kdo Boha chrám by stavil?“— Ne! — „Sto vás zabiju na výstrahu!“ král pravil.„Bůh káže v hněvu svém, bych vystavěl mu chrám;co káže králi Bůh, král káže opět vám,toť právo!“

Stalo se, jak děl, jsou usmrceni.Tu jeden zajatců děl: — Juž jsme přesvědčeni;jen kdesi v okolí nám horu vykaž, pane,my vyhloubíme ji a vůle tvá se stane. —„Jak, jeskyni?“ děl král. — Ó králi, věnčen slávou,věř, Bůh se nezdráhá v sluj sestoupiti tmavou,to není — člověk děl — chtít vzdorovat mu v pýše,když vybuduje chrám se Bohu ze lví skrýše. —„Nuž, stavte!“ pravil král.

A člověk k hoře kráčel,a každý zajatý za sebou řetěz vláčel,a horu kopali, jež Galgal slula, davem;a muž jich správcem byl, ač rovný byl jim stavem;neb v stínu otroctví, kam nic se nevnoří,tam správcem otrok jest, s kterým pán hovoří.A horu Galgalu již valně vyhloubali.Když skončili, děl muž: — Ó milostivý králi!Tví vězni smířili juž nebe rozhněvané;však dříve tento chrám, než Boha, tvým je, pane!Nuž prohlédnouti jej kéž tvoje Věčnost ráčí. —„Chci!“ odpověděl král. — Zem, kde tvůj sandál kráčí —děl otrok pokorný, jenž ležel před ním v prachu —jest naše povinnost, vždy ctíti v svatém strachu;kdy tobě zlíbí se zřít práci lidu svého? —„Hned!“ S mužem vyšel král; muž lehl k nohoum jeho.Král pod baldachýn sed’, jenž trůn kol obestíral.Sluj balvan ohromný jak víko uzavíral.Juž kámen vyzdvižen, juž láno dolů kleslo,na čtyřech rozích trůn jež drželo a neslo,a oba stoupali k dnu studně, zvolna, sami,tím vchodem jediným, jenž zdělán sekerami.Když dole octli se, tu krále hrůza schvátí:„Ha, tímto spůsobem lze v Etnu stupovati,tak proniknouti lze jen díru Sybillinu,tak v Hades bez hnutí, který je plný stínů,však podivný to vchod na posvátném tak místě!“— Ať k výši jdeš, neb v hloub, vždy k bohu přijdeš jistě! —děl králi stavitel, rys trestance měl v tváři;— ó králi, vítán buď, zde vítán! Moc tvá záříi v středu největších, tys nejmocnějším králem,jak cedr mohutný nad celým lesem palema jako Pathmos plá ve Sporad družném kruhu! —„Ký ruch to nahoře?“ děl král. — Sbor našich druhůtam balvan na studnu jak těžké víko valí. —„My vyjít nemůžem…“ — Tvou podporou, ó králi,jsou hvězdy! Pane můj, před hřbitovem tvým zděsíse blesk a ucouvne. Jak slunce nad nebesyje králem, na zemi tys slunce vševládnoucí!Co můž’ zde zlekati tvou Výsost všemohoucí? —„Jak, není východu?“ — Proč si to k srdci béřetvá Vznešenost? Bůh sám ti otevírá dvéře! —Tu začal křičet král: „Ni světla ani ruchu!Nic nevidím! Vše tma! ni záře v tomto vzduchu!Rci, proč chrám tmavý jest jak noc a jako sluj?proč?“ — Otrok odvětil: — Že chrám ten hrob je tvůj!