S kým jsem šel

Já viděl Smrt, já viděl Hanbu, obějak lesem příšerným šly v noční době.

Bez lesku tráva scuchaná se chvěla.Na mrtvém komoni Smrt černá jela.A Hanba na koni, jenž hnil, se hnala.Houšť skřekem havranů se ozývala.

A Hanba děla: „Radost sluji, štěstí,nach, zlato, hedbáv, vše ti mohu snésti,i kněze, šašky, paláce a kvasy,v rozsáhlých síních smíchu bujné hlasya pytle zlata, Mamon jež otvírá,park, stromů tmou kam hvězdné nebe zírá,žen dav, jímž nad čelem plá záře smavá;Fanfaru, k ústům svým jež troubu dává,tvou slávu hrdá v kovu nechá zníti:tvým všecko bude, chceš-li se mnou jíti.“

Já odpověděl: Kůň tvůj smrdí. Dále!

Smrt ke mně řekla: „Povinnost jsem. Stálejen k hrobu jdu skrz úzkost, divy, zradu.“

A já děl k ní: Máš pro mne místo vzadu?

Od chvíle té my jedem lesem v sněníku stínu, v kterém Bůh dlí, obráceni.