Večer, když jsem pozoroval nebesa

Kdys večer děla ke mně zářící:„Můj příteli, nač zříte bez ustánína den, jenž prchá, na stín, jenž se sklání,na první hvězdu, východ zlatící?Co ve výši tam oko vaše zkojí?Ó nechte nebe, hleďte v duši moji!

Co v nebi valném v tichém zalíbení,co čísti touží zrak váš v smělém letu?Co najdete tam nad úsměv mých retů,co najdeš tam nad moje políbení!Ó, z mého srdce zvedni závoj sám.Ó, kdybys věděl, co hvězd plane tam!

Co plá tam sluncí! Když se milujem,vše divadlem v nás zářícím se stane,a oddanost, jež nad překážky plane,jest nad Hesper, jenž zlatí vrchů lem.Ó věř mi, azur jest jen pouhá báje,v mé duši nebi tam jest více ráje.

Jest krásná hvězda v prvním, tichém vzplání,svět jest pln divů, kam zrak padnout může,jest zora sladká, sladké jsou i růže,však nejsladší jest všeho milovánía největší zář, nejkrásnější jasjest paprsk jdoucí z duše v duši v nás.

Nad tisíc sluncí, která hoří tam,jež člověk jmenuje a sotva tuší,jest láska! Bůh, jenž ví, co lidem sluší,v dál nebe snul a ženu nejblíž k nám,řka k těm, jichž zrak jen bádá v nebes klínu:Jen v lásce žijte! — zbytek v mém jest stínu.

Nuž milujme! to vše jest, bůh tak věští;juž s chladnou září opusť tam to nebea zde v mých očích, jež zbožňují tebe,víc krásy najdeš, světla víc i štěstí!Jest láska, zrak, cit, sen i žití ruch,pro sladší srdce plá vždy větší ruch.

Ó pojď, můj milý! rci, zda nevléváse v žití naše harmonické chvění?nám kolem v harfu příroda se měnía lásku naši v hymnách opěvá.Pojď, milujme se, luhem pojď kol lesa,a hvězd juž nech! Já žárlím na nebesa!“

Tak pravila po tichu moje milána bílé ruce čelo v zadumání,se zrakem snivým, jak se anděl sklání,a hlasem vážným takto promluvila,mne vidouc v štěstí kouzlem svojich vnadtak tichá, krásná, jak ji vždy mám rád.

Nám bila srdce. Mocný vír mne jal,a květy v šeru divou vůní plály…Co z našich slov jste stromy udělaly?Co stkaly z vzdechů našich sluje skal?Ó smutný život! Jaké v něm jsou stíny,když takový den prchne jako jiný!

Ó vzpomínko! tys skvost, jenž v stínu vzrůstá.Ty obzore myšlenek pochovaných!ty odlesku všech tužeb oplakaných!zář, kterou halí minulost jen hustá!jak na prahu, jak z vnitra dómu v tmách,zrak ducha tebe pozoruje v snách.

Když krásná vesno země ustoupíš,juž rozlučme se s každým zdáním štěstí,a když i naděj vyprázněna jesti,tu ke dnu moře nechme padnout číš!Ó zapomnění! vlno, jež vše trhá,tys moře, kam svou radost člověk vrhá.