16. I. 1897

A my se jednou setkáme. Ale zde ne. Někde mimo kosmos.Tvé svahy jsou srázné, holé, čedič tvrdý, tmavý,mou píseň měkce, sténavě pláčí podzimní lesy,tvé zraky plné hrdosti — o illuse, která neguje! —tvé rhythmy plné odboje, jenž vysmívá se v prázdno.(Je to už stará pohádka, a nelze jí už věřit!)— Ale my se jednou setkáme. Ale zde ne. Mimo kosmos!

A zrak tvůj shrdavý a urážlivé gesto,vše, co mne ranilo, a ještě může ranit,poznámka drsná — holý onen čedič?!

Se zbytkem víry, jež kreslila dávné mi vise,se zbytkem touhy, jež vedla mne v písčité pouště,— V písčité pouště! —

ano vidím: Jednou. Ale zde ne. Někde mimo kosmos!