Ironická ballada

Jel rytíř v těžkém brnění.A nevěřil slunci, které svítalo,ni síle, již cítil v paži své,ni komoni, jenž cválal vesele,— nevěřil nikomu!

A rytíř jel jak v těžkých m’hách.Nevěřil kříži, který heslem měl,nevěřil panoši, jenž ho provázel,nevěřil dámě, jejíž nosil znak,nevěřil nikomu!

A rytíř jel — a mlhy padaly!Hvězdy se čistily, měsíc svítil bled,— večer byl! —a komoň klusal smutnou pustinou.A rytíř nevěřil!

A potom zmizel… zmizel daleko.Jel jako ve snu — mlhy padaly!A propasť zela před ním hluboká,a když se kácel do té hloubi střemhlav,ani té nevěřil!