Pohádka

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty…

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď — a zhyzděná jich líc…My mnoho cítili a neřekli jsme nic. —

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,my tiše sedneme a rozvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. —