K 70. narozeninám Aloise Jiráska

Takové se duše rodí na hranicích,kde už příval cizí trhá rodný břeh,v krajích lidí horských, těžce pracujících,za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,ve vzdálených mořích ony nekotví.Kořeny však jejich, věrné, houževnatév půdé, z které vzrostly, za vichřice tkví.

Takové se duše rodí v těžkém čase,oheň kdy už hasne, pramen vysychá.Minulé v nich slovo znovu ozývá se,slova dávno mrtvých zazní do ticha.Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,v tepu srdce jejich generací tep.A když v shonu chvíle srdce zahladoví,slova jejich dobrá jak ten boží chléb.

Neděkujem stromům, květy obsypaným,pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;neděkujem polím, klasy požehnaným,bez kterých, co žije, zítra zahyne.Postojíme němí s obnaženou hlavoupřed kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.Nečeká dík, nechce placen býti slávou.„Příštím,“ praví tiše, „předejte můj dar.

Vyrostl jsem z půdy milované země.Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.Kéž tak jako ke mně mluví k budoucím!Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu:Do skonání světa byl bych s vámi rád.“

Neděkujem stromům, květy obsypaným,pohled, v němž je radost, dík je největší.Neděkujem polím, klasy požehnaným:největší je láska němá, bez řečí.S obnaženou hlavou skláníme se pouzepřed tím, který dával, nechtě odměny.Stojíme tu němi v jediné jen touze:Kéž předáme dál dar neumenšený!