Devátá vlna — List z kroniky

IRok osmnáct set osmdesát čtyři…Poklesli u nás v kursu bohatýřia český lev se dává do prosa.Už nezbývá mu nežli Canossa,již ohrazení matně pouze skrývá.V železném kruhu. Ústava se vžívá.Zda přesvědčíme císaře, že Čechoporou trůnu nejvěrnéjší všech?Franz Josef má své antipatie.Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je!A vitěz u Sedanu mohutní.Jak nebyli by Němci urputní?Maličkost naše naše celá vina.Jak psal to o ni Karel z Žerotína?Je dusno v Čechách, dusno po porážce.Umdlévá časem nejvěrnější strážce.

Veliká hra, jak zdá se, dohrána.Po útoku je chabá obrana.Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázníverš básníkův tak důvěřivě zaznía volá v chvíli, nepřítel kdy ztečečeského vzdoru poslední už val:„Dost v zemi železa na dobré meče,i v krvi železo — jen dál, jen dál.“

IIV den ponurý, jenž na vše žalovala předváděl mi chtivost, chabost, zradu,v den nezdárný pozdního listopaduverš mrtvého jsem živý citoval.Jen dál! A třeba cesta byla těžka!Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška.Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí:„Den žádný dvakráte se nenarodí!“

Devatenáct set dvacet devět. Dnesže směl by vnuky jímat bledý děs?Že plni nejistot a pochyby,co mají v rukou, z rukou dali by?Že vzdychli by jen: Rasa poklesla.Ne o budoucnost, rvem se o křesla?!

Zdaž nemuseli bychom rdít se studempřed básníkem, jenž hrdé řekl: „Budem!“a na půdé, v níž hořký blín mu rost,chor, zlomen vítal „smavou troufalost“?

Když přáno dojít v zaslíbenou zem,tu, které mrtví ani neuzřeli,ač pro ni žili, pro ni krváceli,dědictví jejich vydat nemůžem.Nám nepatří: cit mrtvých tvoří vroucí.Nám nepatři: je odkaz pro budoucí!

Náš úkol příliš jasný v chvíli té.Za mrtvé reky chraňme dobyté.Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu,přes hrozby jít a mráz a boje vřavu,

přes přítomnost, jež nechápe a sočí,v budoucnost jasnou upřít jasné oči.Jen před mrtvými možno sklonit se.

Básníkův verši, hřmi jak polnice!