Zpovědník duší

To bylo venkovské místečko výletní,tak trochu opředené kouzlem romantiky.Šli lvové městečka, šly krásky koketnía hovor bezvýznamný klouzal přes jich rtíky.

A smích zněl vesele. Jen jedna jedináv záplavě radosti se poraněnou zdála.A věže ruina a pod ní dolinajakoby bolela, když ona též se smála.

Mé oči mladistvé se na ni upřelyv té plané denní hře, jež hrála se tu kolem.A co ti ostatní radosti drobněli,neznámá jediná vzrůstala svojím bolem.

Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá,jste ještě v světě tom či dávno v jiných světech?A jaká bolest Vás to ranila,že ve mně žije po dvacíti letech?

Čím že to srdce bylo bolavé,a proč ta rána byla tolik krutá?A proč ten dojem tragické je hry,když hra je jistě pozapomenutá?

Co bolelo vás, dávno nebolí.Rána, jež zela, ta se uzavřela.Po jednom dnu tom přišlo cokoli:buď umřela jste nebo zbanálněla.

Výčitky blednou, tichne vášně vzlyk,pryč, co kdy srdce rozpálené kochá.Zda tušila jste, že váš zpovědníkbyl ukryt v rysech mladičkého hocha?

Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá,prach dvacíti let přešlé hoře kryje.Čím že ta rána, jež vás ranila,po přešlé době jenom ve mně žije?

A proč ten dojem ožil v srdci mém,neznámých bolů proč mi taje říká:tak jako zvěst o činu zapřenémnežije v hříšném, jen v snu zpovědníka?