L. K. H.

Propadají se léta v bezednua s nimi vše, čím tvrdl jsi a měkl.Až dosud já se časem rozhlédnu,bezděčně ptám se: Co by asi řekl?

A roky mizí v bezútěšných tmách,kde kráčel jsi, teď jako by ses řítil.A dosud ptám se časem v myšlenkách,bezděčně ptám se: Co by asi cítil?

Květ jara uvad’, ptáci odlétli,a v bílé mlze zanikají hlasy.Let devět přešlo, co tam v dálce tlí,a já se ptám: Co miloval by asi?

Pod jaký prapor šel by se as bít?Čí osud asi připoutal by k svému?Do jakých výší rozlét’ by se cit?K jakému cíli spěl by vzdálenému?

Já nevím. Spí. Smrt sáhla na čelodotekem chladným ukončujíc muky.Já pouze vím, že cos mi chybělov mých těžkých chvílích. Slůvko jen. Stisk ruky.

A mezera, vím, zbyla doposud,cos, co se slovy definovat nedá.Tak chorý, jemuž amputován úd,po letech ještě bezděčně ho hledá.