Marnosti — XIV

Ó jenom poslyš vichřice jek!To jistě někdo zavražděný kvílí!— Nějaký šeredný problémeknespokojenci oběsili.

Oh! Oběsili tyrana,mořil je dny a dráždil noci.Jich radost byla spoutánaa povadlá a po nemoci.

Jich plný pohár vypíjel,jich účastnil se her a kvasů.Z ulic i dílny na ně zřel:Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu!

Však teď… o teď… té radosti!Dnes přihnul sobě občan mnohý:„Klid starý zas se rozhostí.Problémku! Lež má krátké nohy!“

A plní vášně milencisvé hříšné paní objímají.Pod šibenicí milenciproblémům všem se posmívají.

Však nyní poslyš vichřice jek:to jistě někdo zavražděný kvílí.Poťouchlý, šeredný problémekchce míti zase svoji chvíli.

Je půlnoc a s ní jde též msta,a tajný strach je v milých líci.— Čertovské kvítí vyrůstápod zamračenou šibenicí!

A milenci, hle, s hrůzou zřímetamorfósu všeho prostou:za jeden problémek hned tři— o šťastné plody lásky! — rostou.

Za jednu bídu moře běd.Jsou bledi muži, chví se ženy.I rozchechtal se problémeknadarmo jimi odsouzený —