Marnosti — XVIII

Den smutný byl, já ještě smutnější.„Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“

I vstává bázeň zvolna v duši mé,jak do oken nám líčí vítr ostrý;pod nízkým stropem my se plížímeve sklepeních, kde bělají se kostry.Z úsměvů našich morový jde puch(jak prohnile to voní staré stěny!).I našich hříchů umdlel zvolna kruha naše ctnosti dávno otráveny.

I vstává bázeň zvolna v duši méo denní chléb, jenž posílí a sytí;o radosti, již vítat nevíme,o mládí mé a touhy plné žití.Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chlébv dusivém prací každodenních kouři.A každého dne prudký srdce tepa každého dne k posilnění bouři.

Dny mrtvé však, já právě takový.Pod nízkým stropem zle se hladoví.