Bázlivá

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,smrtelný zápas egoismů dvou,jež nepřejí si více ani míň,než „Má buď!“ – „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?po měkké pěšině že půjde dobrý krok,že z dálky modravé se kdosi objeví,jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,jež život nebere, leč život dává.Snila jsem tolik nedočkaváa procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,po pěšině jdu v slunce západu,neb viděla jsem v prachu šedých cest,co láskou zvou, a ne co láska jest.