Marceline Desbordes-Valmore, Prosebný zpěv vyhnanců k Panence Marii ve Fourvières

Ó Naše Paní, Paní Cest,jež v hustých mracích skryta jest,rač dovolit, by záře tvána pláštích se nám zastkvěla;vrcholy osvěť vysoké,propasti ukaž hluboké,a čas od času vdechni v nás,pět bychom mohli, slabý hlas.

Panno, tvůj palác je neznámý,v oblacích trůn tvůj nad námi.Tam po pěšinkách pohyblivýchstoupají vzdechy proseb tklivých;a chudáci-li hledajívodu, jež žízeň ukájí,ó Panno, v těžký jejich pláčradost a květy vmísit rač!

A slituj se s tou ženou bledou,již po zemích a mořích vedou,jež, s děckem v každém loktu svém,jde do vyhnanství za otcem:pokornou dej jí aureolu,jež proniknout zná, těšíc v bolu,v ty smutné domy královy,kde vězni mrznou, hladoví.

A v očích trpící té ženyrozžehni plápol posvěcený,by ozářil žaláře tmypaprsky svými teplými.A pohlédne-li vězeň na ni,nechť strážný anděl, jenž jej chrání,dbá, den co den by slyšel druh:„Králové na čas; na vždy Bůh!“

Ó Paní, která život dává,k níž svět se modlívá, k níž lkává,jež nad bludným tím mořem ční,v němž ztrácejí se naše dni;jediná naše panovnice,své královské k nám nakloň líce,na klečící svůj shlédni lida račiž na nás pomyslit!

Lid tento velkou duši má.Před tebou nahá, průhledná.Z života zná jen smutku chvíle,jak chladný rubáš tělo bílé.Vítr, jenž fičí, zaplaš zase,žel, marně srdce otvírá senepomohouc těm nešťastným.Já pouze plakat pro ně smím!

Ó, Naše Paní z Fourvières,rozžehni světlo na večerv té dílně chladné, opuštěné,mlčením strašným navštívené;neb večery jsou hrůzy plné,v nich cosi žaluje a klne,zní žalný výkřik do šíra:to velké tělo umírá.

Tak zřízen je, že budí žel,leč svět by brzo hrůzu mělz chudáka, jenž se vleče bleda který padne dřív, než sed’,nemít ta bytost, hladem štvaná,ó Panno smutná, milovaná,nemíti před očima tebe,když smrt mu volit, nebo nebe!

Kdyby ten křesťan v okovechnebýval od malička vdech,se vzduchem, který dal mu žít,tvé jméno, jež se učil ctít:před smrtí svojí hrozný dřívzda byl by čekal trpělivs očima, jež mu zastřel cár,smrt, útulku jež dá mu dar?

A lodička-li ubohábez střelky, bez hvězd, bez Boha,jež za sudbou se jinou točí,upoutá milostné tvé oči:pro celou strašnou bídu jehoneoslyš proseb nešťastného,jenž navždy vyhnán z vlasti své,své dny, své roky vesluje.

Skloň k nám se, abys rozuměla,co hymna divá dí a vřeláa pastýře nech zdejších stádza zpěv nám mléko darovat,dej, vítr naděje ať vanena utrpení vyčerpané,a, Panno, polituj těch běd,s nimiž se neslitoval svět!