Píseň kvietismu

A léta jdou a každý smutek prožit.Tu přijde touha ruce svoje složita oddychnout si zhluboka.Hledět klidně, jak se chata drolí.A ponechat jiným směšnou rolineslyšeného proroka.

Je možno změnit zklamavší nás cíle.Je pravda sic, že pozdní je už chvílea husté mlhy po kraji.Než zbývá ještě doufat v léta příští.A v naději, jež z přesných počtů prýští,brát květy, které zbývají.

A jestli chmury dneška přece bolí,opustit možno smutek rodných polía v nekonečnu ztratit se.Jih zbývá, sever, východ nebo západ,ten v minulosti štědrý asyl zapad'a jiný popřel hranice.

Hlas svědomí chvil volných nezakřikne.Své slovo řekl jsi a co z něho vznikne,to mučit tebe nemůže.Hledíme klidně, jak se chata drolí.A posléze je právo kohokoličekat na růže.