Fénix a hrdlička

Pták, jenž největší má hlas,na stromě buď osamělémsmutné zvěsti hlasatelem,poslechnou ho ptáci vráz.

Ty však, sýčku skřečící,běhoune ty ďábla mrzký,zvěstující konec brzký,nechoď v ptáků směsici.

Každý pták těž vyloučenmoci dravé, neurvalékromě orla, ptáků krále:přesně děj se obřad ten.

Kněz buď v bílém rouše svém,pohřební že žalm má pěti,labuť, jež smrt zpěvem světí,tak to žádá rekviem.

A ty, vráno trojvěká,jež svých černých dětí chaseživot dáš a bereš zase,v truchlivců jdi řad, jenž lká.

Tu již pohřební sbor zní:Věrnosti ni lásky více!Fénix ztad a holubiceodletěli v plameni.

Láskou pláli takou, citjediný že do dvou spředen,životy dva a přec jeden,počet láskou byl tu smyt.

Odděleni — sví jak dřív,dálky — prostor není zříti,jenž by dělil jejich žití,v jiných by to býval div.

Tak se svit té lásky skvěl,hrdlička že vzplála celá,fénixe když uviděla,jeden v druhém poklad měl.

Nebylo tu já už já,vědomí to potlačeno,jediný jen — dvojí jméno —nezván jedním, nebyl dva.

Rozum, všecek zmaten tím,spatřiv srůstat rozdělení,při čemž jeden druhým není,a přec v jedno spojeným:

Vzkřik: Hle, jak se dvěma zdábýt ten celek harmonický!Láska, ta má rozum vždycky,rozum ho však postrádá.

Složila pak truchlozpěvna fénixe, holubici,hvězdy lásky ty se skvící,chór tragický pro výjev:

Krása, vzácnost s věrností,vděk, jenž v prostotě je vší,v popelu zde tomto tlí.

Fénix v hnízdě, smrt jež spíná,do věčnosti padla klínavznešená hruď hrdliččina.

Nenechali sirotů,ne však slabost důvod tu,zřít v tom jen jich čistotu.

Věrnost není, jest jen zdání,marné krásou holedbání:krása, věrnost v prach se sklání.

Sem k té urně ti ať jdou,krásní kdo neb věrní jsou,s tichou za ně modlitbou.