Zlomek Jindřichohradecký

aby v tu všu vlast vehnali,měst i hradóv dobývali.Sta sě to po krátké roky,podbichu všě Kapadoky

a jednu zemicu Lydu,odňadž jedyžto přijidúdo Tyrie, kdež král bieše,kdež jich čakaje ležieše,přěčakav tu noc jedinú,a jakž birzo ta noc minua den sě na svět pokáza,vojšče odtad vstáti káza.Divno dosti, že to mohl sdieti,

hna toho dne mil třidcěti,k nepřátelóm pospiechaje,toho sě vždy domňávaje,zda by, to Darius vzvěda,potkal jho v horách, přijeda.Jest tu bliz Eufrates řěka,jež, slyšu, z ráje vytieká,u niež Babylonský vojesebra na své bezpokojé.

Vzvěděv, že ten bliz přitahá,jenžto na jeho čest sahá,hnu sě inhed s toho miesta,kadyž mu upřiemá cěstaproti nepřátelóm jíti.Komu sě tu dálo býti,co jest tu uslyšal hrózy,jedyžto juž hnuchu vozi!A co jest také uslyšal?

Z šalmějí, z bubnóv vzučný šal.Nejeden tu komoň hirzal,svú podkovú cěst potvirzal,když sě vznímal, lomě zuby;a nejedné hlasné trúbyv skalách své zprostřěly hlasy.Tak sě zdáše, by v ty časyvšecky sě skály sbořily.Taký běchu křik stvořily,

taký dieše zvuk pod zořě,vňuž by sě třásl svět i moře.Tak sě by vypravil hirdě,všú věcú silně i tvirdě.Přěd zástupem v samém čele,v němž pohanská viera velé,táhniechu vóz osm koní,a ti byli všici broni.Na tom vozě zlatá škříně,

v níž ležala jich svatyně,oheň, proňž podlé jich vierypop mieval časté ofěry.S obú stranú toho voza,jež jich viera i jich hróza,jedieše dvanácte muži,jichž každý téj škříni slúží,a každý jmaje řeč jinú,rúcho rozličného činu.

Pohanstvo tak za to jmajú,že ti ľudie neumierajú,řkúce, že jsú na věky živi,avšakž sú v té řeči křivi:neb řěky i moře splyne,což na světě, všecko minekromě slov Božích jediné.Po těch inhed málem dále,patrujúce svého krále,

hlučnými zástupy diechu,již jeho řodina biechu,dvadcěci cis’úcóv pilně,již všici v hedbábnéj vilněbiechu; u přědrahém rúšě,jakž takým kniežatóm slušie.Ti všicci biechu na přědku.Sám král jdieše na prosřědku,jenž pro veliké ozračstvo,

pro rozkoš i pro bohactvojedieše na vozě visatém,a ten veš hořieše zlatem.Avšak netolik po zlatě,jímž bě vóz sdělán bohatěpo všěch stranách oba poly,jakž ojemi, tako koly,ale po drahém kamenídal sě bě v takém znamení,

jakož v té úpravě bylo,že jho moci nic nezbylo.Nad vozem pak vz letňú zparuproti slunečnému varuorlicě bě povýšena,jež bě chytřě vymyšlena,aby pod ňú horkost stydla,a ta jmieše zlatá křídla.O vozě pak bez oděnie

jeho bližné přirozenie,dvě stě junoš výbornějších,svú šlechtú přirozenějších,biechu mu přisluhujúce,obyčeně při něm súces poslušenstvím čsti nemalév komorničstvě svého krále.Ti vždy bydlili při dvořě,majúc péču o komořě.

Avšak napřěd přěde všěmikniežěcími junošěmidiechu spolu jako stlúpem,diržiece sě s svým zástupemdvadcěci cis’úcóv poně,každý u svého komoně,s drahotú přieliš nemalúvypraviv sě na přěchvalusvým oděním i svým ščítem

i pak přědrahým kuršítem.A ti vši byli rytieři,těch komonstvo pod kropieřibez pozlaty polúzené,kopie maje neruzenébarbú od cinobra vzatú,ale vlastně rudú zlatú.Ješčež viece kromě tohoľuda seho neb onoho

něco málem sprostnějšiehomějéše ľuda pěšieho,příčinně v dobrém oděnívňuž ten, jenž všú mocú mienípotkati sě bojem silně.Tak ty bě vypravil pilně,by pro jich moc i pro hrózuneprotřěl sě lap kto k vozu.I byl ten svyčej v tu dobu,

že vždy pojímali s sobú,což kaké čeledi měli,kdyžto na vojnu kam jeli.I vzal byl král téže chvílesobě na většie úsilémáteř i svú sestru, ženu,na ztrátu sobě súzenú;nechtě, by co v tom byl mina,pojal bě s sobú i syna,

veza sě také se všěmisvé králové junošěmi,což jich paddesát vóz táhlo;vše, že jmu k boju nenáhlo.A což pak tři sta velblúdóva patcet mzhóv silných údóvpoklada s ním mohli nésti,to bylo vždy s ním nalézti.Za tiem jiná sbroje vždy šla,

jež sobě nejměla čísla.Tu bliz sebe stáchu dvojehřecké i pohanské voje,čakajúce s obú stranúdruhého dne světlost ranú;neb jim bě věděti dáno,že, jakž jutřě bude ráno,jedaž sě slunce prosvietí,tu sě spolu vojem snieti

i dojíti bylo boje.Tehdy král Darius stojek svým vojem při jedné hořěvzmluvi v velikéj pokořě,jakže, ktož tu bieše, taký -leč bohat i chudý - všakýjeho řeč pokornú slyšě

a lomieci bielé rucě,

ande ju neznámost smúcie,kdež juž nebyl kto pomoha,ni rady přidati moha.V chvíľu tak strastné hodiny,zbyvše čsti i své rodiny,ona svého neby mužě,tato své zmilelé družě,po němž sirdcem viec stonala,až i sobú pokonala.

A když všecko juž sě to sta,za malečkem král tu postá,až povedú Dariovumatku, sestru i královúa v sedmi let dietě malé,syna pohanského krále,a k tomu bratra vlastnéhos mnohem kniežat rodu jeho,jižto běchu tudiež jeti,

s přěvelikú sbrojú dětí,vévod, kniežat i markrabí,svobodných pánóv i hrabí.Tak když je přěd král přivedú,a sirdce jim jakžto v leduv oné hrózě i v úžěsti,kde sě každý musil třiesti,kdež sirdce šlo strachy rózno,tu, kdež bylo býti hrozno,

v takém stojéce ohromě,ande na vše strany lomierucě, takú čest ztrativše,sbožie i rodiny zbyvše.Sama sě vždy šlechta káže;co jest milosirdie dráže,když kto odtuší smutnému,a najviece neznámému,jakž tu král hřecký učini,

i jakž také činie jiní,jimžto jest přěde dnem ránopo jich přirozeňú dáno,jakž nemohú býti tvirdi,počenše sě v milosirdí,v němž sě i jemu tu sžěli,vida, že onen bor kvielí,jemuž sě všě žalost skladla,a jich čsti korona spadla.

Takž inhed k nim sě přichýle,zpřije k sobě všecky míle,matku sobě vzě za matku.„Syn budž mi,“ vece k děťátku,a k tomu pak oně oběv sestrú miesto přije sobě.Tak bě milostiv za mladu,doňadž nevzě horšú vnadu.Nad všě krále seho světa

byl by viec jako osvětačsti, kázni i milosirdie.Ale když pak sbožím vzhirdě,počě býti ľudský dávcě,byv dřéve jich čsti oprávcě,i změni všě pirvnie slova,zamysliv jim práva nová,vzblúdi sě mysľú ve mnohém,a chtě sě vzývati Bohem,

stirpěti to moha věkem,by sě juž vzýval člověkem,zamysliv všě horšie práva;neb tak sě i ješče stává,že čest nravy proměňává.Po jednom dnu toho bojepotoči král posly svojedo Damaška, k tomu městu,vzkazuje jim tu řeč zvěstú,

že bez všeho úsilé,ač jho králem přijmú mílei chtie sě jemu poddati,ž' dá jim při všie čsti ostatii při všem jich dřevniem právěje i jich děti ostavě,a tak, ač jemu vydadie,což tu jich král jměl v pokladě.Nali juž purgrabie z města,

jemužto po službě sě sta,uzřě, že sě čas proměnil,an také na zlé pomienil,všě měscké věžě osadiv,a sě sám na smirt proradiv,pod umluvením lstivým,své mysli potazem křivýmchtě sě skľuditi s sím králemv pomluvení dosti malém

s sobú ľud z města vylúdi.Zle sě tak obáč pokľudi:chtě čúš s honci sě pobiti,a když juž by tomu býti,přivede ľud až v zástavusvé pohuby, ne na zbavu,že si zhynuchu, boj vzemše,jemu hlavu stěchu, jemše.Tak jakž oněm vzkopal jámu,

tak tudiež upadl v ňu samu;ustlav jiným v návi bydloi upadl sám v též osidlo:neb kto sě zle druhem pečea osidlo jiným léče,řiedko sám jeho uteče.Král Darius když to vzvěděod posla, jenž povědě,že sě tak tomu zrádci stalo,

kak bě juž ztratil nemálo.všakž odtuši sirdcu svému,ž' sě tak bylo stalo zlému.Nebo nenie nic tak zlého,by v tom nebyl zisk jiného;protož i při každém skutcězisk ve ztrátě, radost v smutcěsú spřěžena v jedno pútce.V téjž řeči král doby města,

tuž v něm několik dní přěstá.Jak juž šest dní bě minuloa na sedmý den sě hnulo,tehdy podlé svých obyčěje,jak sě i dnes v Litvě děje,ti, již běchu zbiti Hřeci,snesše, král rozkáza sžéci.A když té věci pokona,obráti sě do Sidona

k městu, jemuž Tyrus diechu.Ti jho protivně uzřěchu,poddati sě jmu nechtiece,a obrániti sě mniece.A juž na zdi ľuda tolik,jakž nevědě řéci kolik,jímž sě by v sirdcu raduje,uzřěv, že tolik ľuda tu je.

Všakž což jinému úsilno,to jmu sě zdá vše pochylno;neb kakž mnoho věž bě ve zdi,však sě jemu nic to nezdí.Nejedna smirtelná střělapřětí se zdi z samostřiela;všady hustě stála kopiejakžto trest nebo sláma v snopě;jímž nic mysli nezatoče,

ze všěch najpirvé šturm počě,kdež náviece kamen valéa kdež čěstě skytú hrále;sto s ním po jednú odtepú,a cis’úc vňuž ptáci k lepu;sto jich pobitých odvlekúa cis’úc jich pod zed tekú.Takž ten šturm stá ješče viecenežli pilná dva měsiecě;

dnem i nocú bez přěstánienódpočinu šturmovánie;jakž obirtli tako praky,nódpočinúce čas všaký,jakžto kluky tak blídami,tak i tvirdými kočkami,dne ni noci přěstanúce,k branám sě zavše berúce,pokoje sobě nedachu,

až však v město sě vebrachu.Tehdyž město zažhú všady

jadyž v zemi byla cěsta,tahdy vzežhú vsi i města,nestatečně vzemše: radu,zda by čúš, boje sě hladu,netáhl za ním v zem’u hlúbe;ale zamyšlenie hrubé,

na něž bě sirdce obrátil,kromě ž' by sě život krátil,tak by snad musil ustati.Jakž na to počě netbati,ač si vše těženie polív městiech, ve vsech i na poli,kdež nedal bráti potravěkoňské pícě ku potravě.An pak všěcky ohni mina,

svých korúhví nezavina,jakžto ten, jenž vše juž znáše,na zisk, na ztrátu zřieváše,hna či toho dle nemnoho,třidcěci mil dne jednoho,přěváživ sě všie své věci,chtě vždy nepřátel dosieci,bera sě jako po sledu,jadyžto ho vódcě vedú.

Vňužto vnadný sledník koliněkde v lesě neb u poľuchvátiv sě stopy jelenie,tiehne sě po ní neléně,netbaje všeho obluda;neb ač sě jemu kdy udá,že sě čilý zvěř naměří,všakže jemu neuvěří,diržě sě vždy truda svého,

až však i dosiehne jeho:takéž koli v tu hodinuvšě hrady i města minui střělnicě horských tvirzí,pokazuje sě vždy hirzí,že netbal úsilna diela,až i přihna do Arběla,v ňužto dobu sě súmrači.Tu sě jich dosti rozpáči,

jimžto koní snide mnoho,zle pomlúvajúc naň z toho,řkúce: „Co sobě pomóžemy,ač sě v životiech zmóžemy,všecko jednomu na chválu,jenže to čta věc za malú,sobě ni nám odpočineani lakomstvem co mine.Jakž i mluvie jiní mnozí,

že sě juž hněvajú i bozi,jakož i po čěsiech známy,v nichžto zázraky vídámy,již sú všé ztráty znamenie,ač bohóv milosti nenie“.Té řěči mnoho přějide.Zatiem inhed měsiec vznide;pokázav sě velmi jasně,inhedž, málo postáv krásně,

by svú světlost velmi řědě,až pak ovšem i pobledě,vňuž by krvú sě obul všady.Hřeci řechu : „Juž nikadyztráty nám jest neutéci;ktož nás kam chce, tam smie téci;neb to, jež vidím znamenie,v tom juž nic jiného nenie,že veždy boj jutřě ztratím;

proč sami svój život krátím?Lepí sám jest umra za ny,než ta ztráta spadne na ny.Každý nás své hoře vida,proč jmu živu býti kdy dá,proč li juž meškati viece?Neb což vidím od měsiecě,že juž nám nepřěje světla,to jest, ž' ny bude smirt

střětla.Nedajmež jmu živu býti,ač chceme svého hoře zbýti.“Král uslyšav řeč svých ľudí,vida, ž' sě o něm zle kľudí,však sě tiem nic neustrašě:„Co sú,“ vece, „řeči vašě?Kterú mi dáváte vinu?Každá věc jmá čstnú příčinu.

Že sě o tomto hněváte,málo řečí múdrých znáte.Mistři tito vám povčdie,jižto hvězdy zřiece vědie,že, jakž sě který čas mění,měsiec jest v jiném vidění.“Tak promluviv Alexander,tehdy přída Aristander,mistr v chytrosti veliký:

chcte li v tom pravdu vzvěděti,jáz vám ju chcu pověděti,a vy druh druhu poviete,jakož ju ode mne vzviete.Neb tbá Tvořec světa všehood ustavenie pirvého.Jakž čas pošel od počátka,v tom nenie viec nic přěvratka.

Tak sú všěcky věci stálé,jakž ve mnozě, tak u mále;tak jest veš svět v jeho chtění,že sě juž viec nepromení.Ač kdy zlý mor na skot spadne,neb kde město sě propadne,nebo sě kde válka vzbudí,nebo smirtcě spadne v ľudi:jakož pirvní den staveno,

tak nebude proměněnoustavenie ľubo Bohu,jemuž vědi v sen nemohú.Viztež, pročti sě to stává,jež sě měsiec proměňává,o němž mluvie staří dědi,by jej tehdy snědly vědi,konopě po tmě přadúce.Tomu miesta nedadúce,

vězte, že to vše z obluda.Neb někdy sě jemu udák horám v západ přěběhnúti;chtě jich proluky minútik západu dolóv pomiení;tu sě mnohokrát promění,minuje proluky horské,táhna sě pod mezě morské.Někdy sě pak stává také,

ne všakž chvíle všelikaké,jakož mluvie mistři tíže,že když příde k sluncu blíže,tehdy sě jmu světlosti umní.I mluvie tak mistři umní,že jakž slunce při měsiecu,jakž pochodně proti sviecisvú světlost viece vydává,takéž podlé svého práva,

jakž pochodně podlé sviecě,tak slunce podlé měsieceveždy velím viece svietí.I jest vám to za to jmieti,že pohanstvo k vašéj mocijest vňuž ku pochodni v nocisviečka a vňužto v polodneměsiec bývá k sluncu ve dne.Protož jistě mějte za to,

že měsiec pobledě na to,jakož to jistě vidíte,tak tento boj obdiržíte.I řku ješče nad to výše,že pohanská všě moc zmiše,zbledie, rozběhši sě plašěsilnú hrózú moci vašie.Pakli kda slunce pobledie,tehdy Hřeci svú škodu vzvědie“.

I byla to všě řeč prostá,což je mluvil ten starosta;neb to slyšiechu i samidávných Hřekóv příhodami.I minu zlé zamyšleniez tak múdrého rozmluvenie.Tak zřiece všici svých pánóv