Tuto sě píše o jedné ženě nábožné, kterak jest svój stav proměnila a proměnivši i nechtěla sě káti a potom sě do pekla dostala.

Bieše jedna žena dlúhý čas velmi nábožná, poctivá a v čistotě zachovalá, i přihodilo sě, že upadla v hřiech smilstva, takže skrze jednoho bieše těhotna. Protož pro stud toho hřiechu nechtěla sě zpoviedati. I stalo sě jest jednoho času: šla do kostela a objemši božie umučenie i řekla: »Pane, ty si ten, kterýž si všem kněžím dal moc rozvázati i svázati. Protož toběť sě zpoviedám mého hřiechu.« A vyznavši sě toho hřiech[u] vece: »Od toho dne nechci vína píti ani masa jiesti ani jiných krmí rozkošných, ale v popele chci a v žíni choditi.«

A vzemši na sě tak útrpný život, ode všech lidí v poctivosti jměna jest a jako za svatú položena. A v tom jest umřela a pohřebena. A když sú lidé čekali, zdali by pán buoh ráčil který div nad jejím hrobem ukázati, i stalo sě jest, když oni mějiechu ji za svatú, tehdy sě jedné své služebnici okázala v hrozném stavu, nesúci v ustech svých hořície dietě a řkúci k té své služebnici: »Aj, věziš to za celo, žeť sem již na věky zatracena. A to proto, že sem sě svého hřiechu knězi styděla zpoviedati. A proto běda těm lidem, kteříž sě netbají zpoviedati!«