Touha (Němcová)

Kdy vás spatří oko moje,hory drahé, milé hory,vás, vy krásné vonné sady,a ty temné šumné bory?

Pestré luhy, po nichž rádajsem co děcko běhávala,rozmanitých kvítků hojnostna věnce si trhávala?

Tě, besídko, v níž co dívkapodvečer jsem sedávala,s touhou lásky blahosnivéna milence čekávala?

Sedli jsme si mezi kvítína kypřinu drnovou,to pod lípu medokvětnou,pod křovinu růžovou;

nade námi slavík plakalv roztoužení milostném,a dvě duše rozplývalyv opojení blahostném.

A když na blankytném nebizasvitla večernice,volala nás zpět matičkado tichounké sednice.

K nebetyčným Krakonošůmduch můj vzlétá toužebně,tam, kde moji drazí dlejív té chyžici malebné.

Zaletává, polétávákol domku malého,zda nespatří drahou mátineb otce milého.

Smutně máť, ach, smutně sedí,kolovrátkem točí:a proč si as můj tatíčekstírá slzy s očí?

Ráda bych mu zulíbalauslzené líce,však Bůh sám ví, jestli budulíbati je více.

Vzpomíná si, jak sedávalv kole milých dětí,a kdy srdce mu zaplesáv loktů jich objetí.

Nermuťte se, tiché duše,však je uhlídáte,až se opět jaro vrátí,s nimi se shledáte.