Vodník (Němcová)

Pod pahorkem, pod zelenýmOpava se točí;škoda, škoda nastokrát těchjasnomodrých očí!

Pod pahorkem u potokaděvče s matkou sedía do chladných bujných vlneks toužebností hledí.

„Nech, matičko, nech mě koupat,pálí tak slunečko.“ —„Chraniž Pánbůh, utopíš se,má zlatá děvečko.“

Vábné moci neodolá,přec ku břehu kráčí;a již jedna hravá vlnkabílé nožky smáčí.

„Nechoď k vodě,“ lká matička,„vodník pro tě sáhne,do své skleněné komůrkypod vodu tě stáhne.“

Proč v té vodě jak v zrcadleděvče pohled stápí?Snad ji vlastních tváří růže,očko modré vábí?

Ne tak — z tiché tůně jen sebledý chlapec díváa kyticí čarokrásnouna panenku kývá.

„Ke mně pojď! Ty květy ladnévšecky budou tvoje,klenotů a perel dám tijako včelek roje.

Pod vodou je ticho, volno,budeš se mnou hrátia v mém krystalovém zámkubudem spolu spáti.“ —

Tak ji láká, by po liljiručinkou jen sáhla, —ta se nahne, nožka klesne —již ji vlna stáhla.