Čím je ta láska…

Čím je ta láska v lidský život všednía čím, když prchne, upomínka na ni,víc nevím sám — v tom teskném zadumáníse dnes jen chvěji před ní.

To jenom dech — a přec v to ostré hložíbyl květem jarním. Umdleného čelato byla první růže rozechvěláa posvěcení boží.

Ah, jenom dech, nic víc. A přece stačí,by po letech žár zašlý v oku vznítil,by pak svou bídu dvakrát člověk cítil,když vzpomene si v pláči.

Den jediný. A bylo to jak sademkvět nejkrásnější, který vždycky rádido upomínek ztraceného mládíve zlaté listy kladem.

A jednou, až tu knihu rozevřeme,jak bude nám, až ucítíme vátiz ní všecko to, co víc se nenavrátív to prázdné srdce němé?

Čím budou nám ty zlaté, drahé listyv té knize nudné, potrhané, kterouzvem životem? — a čím v tu mlhu šerouhvězd prvních plápol čistý?

Čím bude nám ten úsměv drahých lící —čím bude tobě, až svou dlaní hebkousvé první dítě zvedneš nad kolébkou,má píseň žalující?

A přec, než navždy hlava mdlá se složí,nám zbude dost v ta žití lada bědná:ten úsměv tobě, mně ta růže jedna,květ jeden v ostrém hloží.