Den štěstí — * * *

Pro její štěstí člověk »s bohem!« dá jía řekne jí: — Buď zdráva,mně zbude pohled k ztracenému ráji. —A skloniv čelo mlčky v dál se dává.

A v srdci ví, ten jeden zásvit krátkýže do tmy těžce padáa chvíle žádná nevrátí se zpátky,jak zašla dřív, než opojen se nadá.

A ví, že to, co ku životu láká,v tmě zoufalství se ztrácí,a ví, den jeho že se chmurně smrákáa dávná rána nově zakrvácí.

A ví, že dávno zapomněla onato všecko, co mu lhalav ten sladký čas, kdy srdce touhou stonáa když směl líbat ústa její malá.

A ví, že nyní jeho pohled každýač nechce on, jí leká,jak onoho, kdo dopustil se vraždy,hvězd mlčících zář bolestná a měkká.