Den štěstí

Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!

Tak sotva duši paprsk dáša do neznáma zapadáš,jak všecko zapadá mi,ty dítě léta, krásný dni,jen jednou ještě zpátky,jen jednou zpět se ohlédni!

Mně vnořila se duše do pohádky.

A večer slavnou gloriískráň milenky mé ovíjí,ten úběl čela sladký —a vlídná zář ta čistý sentká v plaché oko její,v ten zrak, jenž vlhce zarosen.

A naši rtové, ti se lehce chvějí.

A ty, má milá, ke mně díš:»Hle, zda teď duhu nevidíšnad propastmi, jež zejí.

Viz, já teď tuším, z žití mostjen láska k ráji klene,když nejvíc bolí minulost…«

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

»Ó miláčku, mé světlo, vím«— já děl ti retem blouznivým —»ty chvíle bezejmennéjsou požehnáním našich čel,jsou vůní a jsou zářía květem, který rozpučel.

— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

Když potom láska prchne námk těm nadoblačným výšinám,a úsměv z našich tváříkdyž vymizí — — Ó jak ti říc’.v ten život pustý, holý,rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezabolí?

Když bez cíle a bez dechujdem k hrobu v ryčném pospěchu,když drsný život svolínám z mladosti se přenésti,ó drahé dítě, rci mi,co je to, co je za štěstí…

Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

A zoufalý a ostrý mrázpak ušlehá až k hrobu nása ústy zsinalýminám slední výkřik zachvěje,pak hrůzou srdce pukáa není, není naděje…«

A na mém čele bílá tvoje ruka.

A ty jsi děla: »Nech to, nech — —hle, rosa chví se v lupenecha datel v kůru ťukáa družičce své slavík lkáa v slávě rdí se západa v dáli volá žežulka.

Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

Hle, jaké štěstí všude jesta večer plný velkých hvězd,že duše počne chápat,i když je večer života,že jistě, jistě kdesii nad ním hvězda mihotá.

Ó milý můj, proč tebe život děsí?

I kdyby zašel štěstí den,ó proč by byl jsi nekliden?čím byli a čím jsme si,

to vryto těžce do dušía je to báseň velká,jak žádný, žádný netuší…«

A líbala mne vlídná těšitelka.

»Hleď na hory a na lada —tam lidem slunce zapadáa nikdo z lidí nelká.Vždyť jak ten měsíc vychází,tak upomínka tklivánám v duši hvězdy nahází…«

A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.